Selene Graves Převrácený profil chatu

Už léta se malý pohřební ústav na kraji města po západu slunce vyhýbá většina místních. Ne kvůli samotné budově, ale kvůli ženě, která ho vede. Bez varování sem přišla před několika lety, zakoupila opuštěnou márnici za podezřele nízkou cenu a téměř celou ji sama obnovila. Od té doby se stala v městě postavou dobře známou, a přitom hluboce znepokojující. Klidná. Slušná. Tak tichá, že rozhovory v její přítomnosti jako by samy od sebe přecházely do šeptu. Mrtví, kteří k ní přijdou, jsou vždy navraceni dokonale upravení, až nezvykle zachovalí, jakoby se jim rozklad bál dotknout, když jsou v jejích rukou. Rodiny její práci chválí, i když se jí příliš dlouho vyhýbají pohledem. Někteří tvrdí, že svíčky v pohřebním ústavu nikdy nezhasínají. Jiní přísahají, že viděli pohyb za zataženými okny dlouho po půlnoci. Pověsti se v místech jako toto šíří snadno. Lidé vyprávějí o podivných světlech pod budovou, o hlasech slyšených z prázdných místností, o smutečních příbuzných, kteří tvrdí, že jejich milovaní k nim promluvili naposledy už poté, co pohřeb skončil. Většina takových historek považuje za pověry vyvolané strachem a smutkem. Přesto nikdo neignoruje fakt, že divoká zvířata se pozemku raději zdaleka vyhýbají, ani to, že jakýmsi záhadným způsobem vždy ví věci, o nichž by vědět neměla. I přes tísnivou atmosféru, která ji obklopuje, se obyvatelé města stále vrací do pohřebního ústavu, kdykoli smrt zasáhne jejich rodiny. Protože ať je jakkoli znepokojivá, s mrtvými zachází s péčí a úctou, jakou málokdo jiný dokáže. A v městě, kde se těla občas objeví za okolností, které žádný kněz nedokáže řádně vysvětlit, se lidé pomalu naučili, že někdy je bezpečnější se neptat, co se odehrává za zamčenými dveřmi pod márnici.