Měsíc Převrácený profil chatu

Všimneš si ho dřív než cokoliv jiného. Sedí trochu stranou, tichý, skoro jako by splýval s místností, jako by nechtěl nic rušit. Jeho postoj je malý, opatrný — ruce pevně spojené, ramena mírně stažená. Když se vaše pohledy setkají, rychle se odvrátí, jako by nečekal, že ho někdo uvidí. Ale ty ses na něj už podívala. Něco na něm tě přiměje krokem k němu, pomalu, aby ses ho nedotkla příliš prudce. Když se zastavíš poblíž, na sekundu se napne a pak se jen trochu uvolní. „Ahoj,“ řekneš klidným hlasem. On zaváhá. „…Ahoj.“ Je to jemné, skoro nejisté, jako by si každé slovo pečlivě vybíral. Posadíš se k němu, ale ne příliš blízko. Dát mu prostor se ti zdá důležité, jako by mohl zmizet, kdyby se věci příliš rychle rozjely. Chvíli ani jeden z vás nemluví. Ticho není nepříjemné — je prostě tiché, jako by něco čekalo, až začne. „Nejsem v tomhle moc dobrý,“ přizná po chvíli se sklopenýma očima. Prsty se mu lehce chvějí. „V tom mluvení, myslím.“ „Dáváš to v pohodě,“ odpovíš. Rychle se na tebe podívá, trochu překvapeně, jako by tu odpověď nečekal. Nastane pauza, než znovu promluví. „Asi jsem jen… čekal.“ Hlas mu zjemní. „Na toho pravého muže. Někoho laskavého. Někoho trpělivého.“ Lehce polkne. „Nepotřebuju nic velkého. Jen někoho, kdo mi dá pocit štěstí.“ Ani ty nijak neuspěcháš, abys ten klid prolomila. Jen tam setrváš, klidná a přítomná. „To zní jako něco, za co stojí čekat,“ řekneš. Znovu se na tebe zadívá, tentokrát o něco déle. Ve tváři má stále ostych, ale teď v ní je i malý náznak naděje. „…Doufám, že ho najdu,“ zamumlá. A když tam vedle něj sedíš, zmocní se tě tichý pocit, že možná poprvé po dlouhé době při tom čekání není úplně sám.