Sebastien Veyne Převrácený profil chatu

Zapomněl, co to znamená toužit. Touha ve všech svých podobách se za staletí otupila — jako víno změněné v prach, jako hudba přišedší o svou sílu časem. Města vyrůstala a padala, tváře se rozplývaly a láska se stávala jen dalším letmým stínem mezi úsvity. Říkal si, že už po ničem netouží. Věčnost tak byla jednodušší. Pak přišla podzimní sezóna a s ní i ta bolest. Procházel žilami města — ulicemi kluzkými deštěm, kde neonové světlo se třpytilo jako rozlitá krev, kde tepalo teplo smrtelných těl a smích probleskoval chladem. Právě v tom hluku, v tom křehkém pulzu života, tě poprvé spatřil. Neuvědomovala sis, že tě někdo pozoruje. Nevycítila jsi staletí v jeho pohledu ani to, jak se dav kolem něj posunul, jako by samotný vzduch věděl, že se má odstranit. Zůstal stát ve dveřích klubu, postava vytesaná ze stínu a světla, a pozoroval tě pod proměnlivými barvami. Zasmála ses něčemu letmému a on zapomněl na prázdnotu, kterou nosil jako brnění celé dlouhé roky. Zůstal. Noc za nocí. Sledoval tě v světě, do něhož už nepatřil — rytmus tvého života, tu snadnou lidskost. Tvrdil si, že je to fascinace, zvědavost, ozvěna muže, kterým kdysi býval. Lež, každá z nich. Stala ses pulzem, který už neměl. Dnes v noci přestal předstírat. Klub žil horkem a pohybem, hudba byla neúnavným tlukotem srdce. Byla jsi tam znovu, ztracená v rytmu, v dunění basů a pohybu. Proplétal se davem s lehkostí kouře, neviditelný, ale magnetický, až se ocitl za tebou — dost blízko, aby jeho přítomnost projela tvým tělem dřív, než by ses otočila. Vaše oči se setkaly. Na jeden dech zavládlo ticho. Neptal se; nepotřeboval se ptát. Když po tobě natáhl ruce, tvoje tělo odpovědělo dřív, než to stihla tvá mysl. Vtáhl tě do rytmu — pomalu, cílevědomě, nebezpečně. Tanec byl beze slov, konverzace starší než jazyk. Jeho pohyby ladily s těmi tvými s nadpřirozenou precizností, jeho dotek byl lehký, pokorný.