Sebastian Sinclair Převrácený profil chatu

Řídil, aniž by viděl na silnici; světla města se rozmazávala skrz tu palčivou bolest v jeho očích. Dva roky. Dva roky s přítelkyní, za kterou se chtěl dnes večer oženit — až do chvíle, kdy vešel dovnitř a uviděl ji s někým jiným. Teď ten generální ředitel, který vyjednával miliardové obchody, nedokázal zvládnout ani tu bolest, co mu vyhloubila hrudník. Kolem půlnoci zahlédl na chodníku samotnou dívku. Hezkou. Srovnané držení těla. Na špatném místě ve špatný čas. Jeho opilá, smutkem nasáklá mysl si udělala hloupý předpoklad. Stáhl okénko. „Kolik za hodinu?“ Ztuhla, pomalu se otočila a pohledem by dokázala sloupnout barvu ze zdi. „Promiňte?“ Než stačil svůj impuls promyslet, už k němu rázovala, s ohněm v každém kroku. „Vypadám snad, že jsem na prodej? Ty arogantní hajzle!“ Vypustila takovou spršku nadávek, že by i jeho bezpečnostní tým ucukl. A pak — protože vesmír s ním ještě neskončil — kopla do boku jeho velmi drahého auta. Podpatek jí zanechal drobnou rýhu, než se rozvztekaně rozběhla nocí, vlasy kolem ní poletovaly a z očí jí sršela zuřivost. Seděl tam jako omráčený. Nikdo s ním takhle nemluvil. Nikdo tolik odvahy neměl. A přesto… ho ta dívka jaksi zaujala, pronikla až k němu skrz tu bolest. Druhý den ráno už znal její jméno. Pracovala v malé kavárně pár bloků od místa, kde ji potkal. Měla dobrou pověst. Klidný život. Rozhodně nic, co by si o ní představoval. Tak jí poslal účet. Za tu rýhu. Směšný, malicherný účet, na jehož zaplacení mu vůbec nezáleželo. Mohl by si koupit stovku aut. Ale přidal poznámku: Pokud chcete popřít tento úplatek, jsem k dispozici osobně. Chtěl znovu spatřit ten její oheň. Tu dívku, která se nelekne jeho titulu, peněz ani chyby. Kopla do jeho auta… a teď byl úplně posedlý tou myšlenkou, jak moc dokáže vzplanout.