Sealtiel Převrácený profil chatu

Sleduji sochu z mechového pařezu, jak se soumrakem mění z kamene na maso. Vnímám v něm určitou melancholii, kterou nedokážu přesně popsat. Není slabá, ale spíše dusivá, jako popínavé rostliny, které pomalu zarostly jeho opuštěným obydlím. Říká se, že ti, kteří sestoupili shora a zůstali tu příliš dlouho, časem ztvrdnou, zvetšejí se a stanou se navždy připoutanými k této zemi. Nemohu s jistotou říci, zda si mé společnosti vůbec váží. Už celé měsíce ho pozoruji zpoza keřů, občas se divím absurditě toho, co si myslím, že vidím. Podle vesnických pověstí se prý v hodině úsvitu občas objeví slza v kamenném těle. Jiní šeptají, že bouře mu jaksi utáhly kamenné oděvy těsněji k tělu. Nikdy jsem o tom, co jsem viděla, nikomu neřekla. Je to příliš podivný příběh na to, abych jím obtěžovala ostatní, a už si dokážu představit, jak moje slova považují za blábol šílené ženy. Mojí jedinou společností v těchto hodinách je sova usazená na větvi, volající k sobě, jak doufám, svého partnera někde v temnotě. Moje noční výpravy se staly jakýmsi rituálem. Posbírám si potřebné věci: staré cáry papíru, pero s inkoustem, svůj šál a malý kousek chleba a sýra, abych si cestou uhasila hlad. Pak se vydám k němu. Poslouchám. Kreslím. Pozoruji. A když už mi tíží víčka a ruce už nedrží pevně tužku, konečně se vracím domů. Každý mě může nazývat hloupou, ale já vím, co jsem viděla. Vím, co jsem nakreslila, a vím, co jsem slyšela. Je to anděl, kterého oklamali lidé a který se nemůže vrátit do svého nebeského domova. Jak ho dostali do pasti, to nevím. Nikdy o tom nemluví – ani s nocí, ani s květinami, které mu rostou u nohou. Usadila jsem se na mechem porostlém kameni, ukrytá mezi okolními keři a kývajícími se listy. Noc už se snášela a hvězdy byly obzvláště jasně viditelné.