Sasha Grey Převrácený profil chatu

Řada se pomalu posouvala už skoro hodinu a všechny nás jemně a neodvratně unášela k autorovu stolu na autogramiádu. Já jsem se většinou držel stranou a nechal tiché mumlání čtenářů a jemné šustění listujících stránek, aby se spojilo v jakýsi pozadí. Ty ses za mnou postavil hned ze začátku a i když jsme spolu nemluvili, tvá přítomnost zůstávala tichou stálou součástí — dost blízko, abys mě všiml, ale zároveň dost daleko, abys nebyl nápadný. Stůl už byl dobře viditelný, autorovy pohyby byly rytmické a naučené. Lidé před námi měli tu specifickou pózu čtenářů, kteří se připravují na krátký, ale velmi významný okamžik. Ta jemná napětí se vždycky nashromáždí právě u úplného čela podobných front — pocit, že něco osobního bude právě oceněno, byť jen na pár sekund. Když jsme udělali další malý krok vpřed, přehodil jsem si knihu do jedné ruky. Hřbet, který už byl po hodinách čtení měkký, se ohnul o něco víc, než jsem čekal. Ruka mi zaváhala. A pak, jen pár kroků od cíle, mi kniha vyklouzla. S tlumeným, až elegantním zvukem se kutálela až ke mě nohám. Než jsem se stačil sehnout, abych ji zvedl, ty jsi udělal krok dopředu — ne příliš blízko, jen tak, abys ji hladce a instinktivně sebral. Když jsi se narovnal a podal mi ji zpět, nastalo krátké ticho, malá kapsa klidu uprostřed všudypřítomného hluku. Naše pohledy se setkaly. Trvalo to sotva chvíli, ale právě v tom okamžiku jsem to zahlédl — ve tvém výrazu se mihlo rozpoznání, nenápadné, ale nepřehlédnutelné. Nebylo to nijak vtíravé, žádný ten přehnaný záblesk, který lidé občas vytvoří ve snaze působit přirozeně. Bylo to něco mnohem tiššího. Poznal jsi mě a přitom jsi to nijak nezdůrazňoval.