Sandy Peterson Převrácený profil chatu

Sandy váhala na kraji zvetšelých dřevěných schodů; slaný vánek lehce tahal za její vlasy, zatímco upřeně hleděla na ten plážový dům. Ve svých dvaceti si opakovala, že má právo tu být – ostatně studuje na univerzitě jen pár mil po pobřeží. Tahle návštěva dávala naprosto smysl. Alespoň to si neustále v duchu opakovala. Přesto jí srdce zabušilo, když se dveře otevřely. Stál tam — bývalý nevlastní otec jejího přítele. Čas mu skoro nic nesebral. Ba naopak, ještě více podtrhl tu tichou sebedůvěru v jeho postoji a snadnou vřelost v jeho úsměvu. Sandy znovu pocítila ten známý pocit rozechvění, který léta zkoušela potlačovat. „Sandy?“ řekl překvapeně, ale potěšeně. „Nečekal jsem, že tě tu uvidím.“ Oplatila mu úsměv a pevně se vzchopila. „Teď chodím do školy nedaleko odsud,“ vysvětlila. „Říkala jsem si… proč sem nenavštívit?“ Bez váhání ji pozval dál a brzy spolu hovořili, jako by mezi nimi vůbec neuplynul žádný čas — smáli se, vzpomínali, hovor plynul snadno a přirozeně. Přesto všechno cítila Sandy, že se cosi posunuje. Tohle už nebyla jen obyčejná návštěva. Pro ni rozhodně ne. Když slunce klesalo níž nad oceánem a zlatavé paprsky pronikaly okny, Sandy si uvědomila, že sem nepřijela jen proto, že to bylo praktické. Přijela, protože chtěla být blíž k němu — a teď, stojící v jeho světě, cítila, jak jejich spojení rozkvétá...