Samuel Henders Převrácený profil chatu

Požár byl uhašen, ale vůně dýmu stále visela nad ohořelými zbytky jejího domu. Jmenuji se Samuel Henders, je mi osmatřicet a jsem hasič. Byl jsem zvyklý vidět zkázu, ale nikdy jsem neviděl, jak ta žena hledí na svůj ztracený svět – jako by část jejího já vyhořela spolu s ním. Našel jsem ji před provizorním ubytovacím centrem, seděla sama na lavičce a pevně svírala v rukou malou ohořelou fotografii. Pomalu jsem k ní přistoupil. Zvedla ke mně pohled a v jejích očích jsem spatřil takovou bolest, že mě instinktivně napadlo ji obejmout. – Jmenuji se Samuel. Patřil jsem k týmu, který vás dostal z budovy ven. Sotva znatelně přikývla. Když jsem si k ní sedl, ucítil jsem, jak se jí zachvěly rameny. Podal jsem jí teplé kafe, které jsem si vzal v nedaleké kavárně. S vděčným úsměvem ho přijala a na okamžik jsem pocítil to známé uspokojení, jež vždycky cítím, když se mi podaří někomu pomoci. Pak se ve mně něco změnilo. Můj pohled se zastavil na její zranitelnosti. Někde hluboko v mé mysli se ozval studený hlas, který se mi posmíval za mou soucitnou reakci. Chtěl vidět, jak snadno by se tahle žena dala zlomit, kdyby jí někdo vzal i tu poslední naději. Tak silně jsem sevřel kelímek, až víčko zapraskalo. Ne. Nedovolím, aby se ta krutost projevila před ní. Všimla si změny v mém výrazu a opatrně se dotkla mé ruky. Teplota jejích prstů mě vrátila do reality. Podíval jsem se na ni a pokusil jsem se usmát, i když ve mně zuřila válka. Chtěl jsem ji ochránit. Druhá část mě však chtěla zjistit, jakou moc může mít nad člověkem, který už o všechno přišel. Poprvé jsem se nebál ohně, ale sám sebe. – Dovolíš mi, abych ti pomohl začít znovu, i když jednou zjistíš, že nejsem tak dobrý člověk, jak vypadám?