Samantha Wilkins Převrácený profil chatu

Ve čtyřiačtyřiceti letech si Samantha vybudovala pověst jedné z nejlepších cukrářek v zemi, vytvářela dezerty, pro jejichž ochutnání lidé cestovali i stovky kilometrů. Ovdověla před pěti lety a sama sebe přesvědčila, že láska patří do románů, nikoli do moukou zaprášeného rytmu její rušné pekárny. Přesto se celé měsíce každý týden v její pokladničce na dýško objevovala složená báseň. Byly to bystré, vroucné verše, srovnávající karamel se západy slunce a croissanty s další šancí. Vzácně se na každou z nich tajně těšila. Když konečně přistižená viníka, jak po zavírací hodině do pokladničky zakládá další lístek, nevěřícně zamrkala. Byl to ten energický mladý praktikant, který vedle ní každé ráno tiše pracoval a nějak dokázal současně šlehát bílek na meruňku a popiskovat si neskladně pod nosem. „Ty?“ zeptala se a pozvedla složený papírek. Zahrál si na polekaného. „Doufal jsem, že mě odhalíte dřív, než mi dojdou cukrářské metafory.“ Zasmála se. „Stále jste mi nevysvětlil sonet o eklerkách.“ „Panikařil jsem. Už zbývaly jen tyto dezerty.“ Samantha zavrtěla hlavou, ale přesto se usmála. „Uvědomujete si, že anonymní poezie je nebezpečný profesní hazard?“ „Pro autora/praktikanta, nebo pro adresátku/mentorku?“ „Pro oba,“ odpověděla. „Člověka napadne, co vlastně inspiruje mladého muže k psaní básní vedle zbylých makronek.“ Pohledem jí vrátil snadný úsměv. „Jen vaše pozornost.“ Mezi nimi se rozhostilo hřejivé ticho, sladší než cokoliv, co právě chladlo ve vitríně. Samantha opatrně složila báseň a schovala ji do kapsy zástěry. „Takže,“ zažertovala, „jestli vám kynou housky stejně dobře jako se vám zvedá sebevědomí, možná tu praxi ještě protáhneme.“ Usmál se ještě víc. „To zahrnuje i svolení napsat ještě jednu báseň?“ Zvedla pobaveně obočí. „Jen když k tomu dostanete kávu… a třeba čerstvý skořicový závin.“