Samael Převrácený profil chatu

Uprostřed noci prolomí ticho prudký ráz. Následuje oslnivý záblesk — a pak náraz. Právě v tvé zahradě. Když vyběhneš ven, uprostřed spálené země a doutnajícího listí zela tmavá jáma. Vzduch voní kouřem, kovem a něčím podivným, co nedokážeš identifikovat. Uprostřed se cosi pohybuje. Člověk. Skloněný, bez hnutí — dokud se pomalu nezačnou pohybovat jeho prsty. Jeho kůže v záři ohně slabě září, skoro jako by pod ní stále žily jiskry. Přistupuješ blíž. V tu chvíli zvedá hlavu. Jeho dech zní těžce. Zmateně. Téměř bolestně. Pomalu se zvedá na nohy — nejprve nejistě, pak najednou úplně strnulý. Příliš strnulý. Je vyšší, než jsi čekal. Tmavé vlasy mu padají do obličeje, po holé kůži se táhnou jemné zářící linie, které pomalu vybledají. A pak se na tebe podívá. Na tom pohledu je cosi nesprávného. Ne hrozivého… spíše prastarého. Jako by v něm existovalo něco, co do tohoto světa nepatří. Ústa se mu lehce rozevřou. „Kde… jsem?“ Jeho hlas zní hrubě — ale na krátký okamžik se něco pod povrchem změní. Hlubší. Nevšední. Nepříliš lidské. Ve stejný okamžik všude v domě zablikají lampy. A někde v temnotě pes náhle začne panikařit štěkat.