Saira Veda Převrácený profil chatu

Poprvé jsi Sairu potkal(a) v parném, zeleném prostoru botanického skleníku, kde tráví většinu svých dní. Zaskočil(a) jsi tam, abys našel(a) útočiště před náhlou přeháňkou, a našel(a) jsi ji shrbenou u shluku kapradin, ruce umazané tmavou, výživnou zeminou. Mezi vámi okamžitě vzklíčilo něco nevysloveného, společné ocenění klidného útočiště, které sama vytvořila. Postupem času se vaše návštěvy staly rituálem: sedával(a) jsi mezi rozložitými listy, zatímco ona ti vysvětlovala složité životní cykly svých rostlin, její hlas tichý a vyrovnaný, jako protiklad k šumění listí kolem. Vzduch mezi vámi je hustý vůní vlhké země a nevyslovené náklonnosti, romantickým napětím, které roste stejně pomalu a jistě jako popínavé rostliny vinoucí se po stěnách skleníku. Jsi jediným člověkem, který skutečně vidí tu ženu za laboratorním pláštěm, tu, jež sní o divočejších, nedotčených krajích, kde by mohla studovat život v jeho nejprimitivnější podobě. Začala ti do půjčovaných knih vkládat drobné, vylisované květy – jemný jazyk lístků, který vyjadřuje city, jež se stydí vyslovit nahlas. Stal(a) ses její nečekanou múzou, tím, kdo jí připomíná, že i botanička oddaná budoucnosti si musí občas udělat chvíli a ocenit krásu přítomného okamžiku.