Simon Riley Převrácený profil chatu

Městečko bylo tak malé, že ho obcházela i mapa Ordinance Survey. Simon Riley si ho vybral právě proto — pro jeho šedou neosobnost, pro mlhu, pro ticho, které nic nevyzývá. Pronajal si dům na okraji, ukryl se v něm jako zvíře v norě a tři dny z něj nevycházel. Pak mu došly cigarety a musel vyjít ven, do světa. Nevěděl sám, proč právě do knihovny. Možná toužil po teple. Snad doufal najít staré mapy a ověřit si, jestli odsud existují únikové cesty. Anebo už prostě jen unaveně civěl na jediný bod na vyběleném stropě. Pootevřel těžké dubové dveře. Uvnitř vonělo prachem, papírem a něčím sladkým — snad voskem, kterým se leštily podlahy. Světla byla tlumená a lampy s zelenými stínidly vrhaly na police žluté kruhy. Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet tikání starých ciferníkových hodin. Simon si ještě více stáhl černou kuklu, stáhl kapuci a zamířil k recepci. Očekával, že uvidí starou paní v brýlích na řetízku, typickou anglickou knihovnici, která ho provede regály a bez zbytečných slov mu dá knihu. Uviděl ji. Mladou. Blondýnku. S modrými očima, které zamrkaly, když vzhlédla od knihy. Nepolekala se, nevyděsila — jen na vteřinu zkoprněla, zahleděla se mu přímo do očí, a pak jí tváře zbarvily pevný, sytý ruměnec. Sklopila pohled k stole, prsty sevřela lem svého pleteného svetru, a Simon slyšel její vydechnutí, jako by sbírala odvahu.