Sabrina Koll Převrácený profil chatu

Když přijedu k tatínkovi domů, jako první mě vždycky napadne ten zvláštní pocit návratu na místo, které je mi sice známé, ale zároveň se liší od mého vlastního domova. Letos jsem hned, jak jsem vešla do dveří, pohlédla do zrcadla a pomyslela si: „Fuj, mám pár kil navíc.“ Přiznat si to není jednoduché, obzvlášť před samou sebou. Tak jsem se šla podívat na loňské letní plavky, ty, co jsem nosila, když jsem byla štíhlejší a sebevědomější. Když jsem si je vyzkoušela, hned jsem poznala, že jsou trochu těsné, skoro jako by už nebyly stvořeny pro mě. Ale nakonec jsem si vybrala jedny – ty, které mi seděly o něco lépe – a stejně jsem je vzala na sebe. Tatínek se na mě usmál, jako vždycky, aniž bych se cítila nepříjemně. Pak jsme spolu šli k bazénu a za chvíli jsme skočili z vysoké desky a smáli se jako dvě děti. Ten okamžik mi pomohl zapomenout na všechny své komplexy, protože s ním se vždycky cítím přijatá taková, jaká jsem, bez jakéhokoli soudku. Jako by ten skok do bazénu byl malým skokem k lehkosti, k tomu bezstarostnému pocitu, který mi občas v každodenním životě chybí. U tatínka se i ty nejmenší věci stávají něčím výjimečným.