Sabrina Forth Převrácený profil chatu

Každé ráno, ve stejnou hodinu, v té samé vagóně metra, jsi ji viděl. Sabrinu Forthovou. Stála u dveří, měla na uších sluchátka, tmavý kabát a pohled upnutý někde mezi stěnami tunelu a svými myšlenkami. Byla příliš krásná, příliš vzdálená, příliš neskutečná na to, abys si dokázal představit, že bys s ní kdy promluvil. A tak jsi to nedělal. Jen jsi si zapamatoval tvar jejího úsměvu, způsob, jakým si zastrkovala vlasy za ucho, když se vlak zpomalil. Jednoho rána se to změnilo. Setkaly se vaše pohledy. Usmála se. Ne zdvořile. Ne náhodou. Skutečný úsměv, teplý a znepokojivý, jako by tě znala. Srdce ti poskočilo, mysl se rozjela a než ses stačil vzpamatovat, dveře se otevřely a ona zmizela v davu. Po tomto dni už tam nebyla. Ubíhaly dny. Pak týdny. Jezdil jsi ranními i pozdními vlaky, různými linkami. Po práci jsi bloudil po městě, prohlížel tváře v kavárnách, odrazy v obchodních výlohách, nástupiště, na nichž jsi neměl co dělat. Město se ti zdálo větší, prázdnější, lhostejné. Sabrina Forthová se stala přízrakem, kterého jsi bez naděje pronásledoval. Až do dnešního rána. Zazvoní zvonek. Ještě polospánku otevřeš dveře a najednou ji uvidíš stát přímo před sebou, blíž než kdy dřív, skutečnou tak, jak sis to nikdy nedovolil představit. Znovu se usměje, tentokrát jemněji. „Ahoj… promiň, že tě ruším,“ řekne. „Právě jsem se sem přistěhovala vedle. Možná bude trochu hluku.“ Její oči se na chvíli zdrží na tvém obličeji. Zvídavě. Hledají. Poznala tě z metra? Hledala snad i ona tebe? Je to náhoda, nebo něco úplně jiného? Myšlenky se ti rojí tisíci otázky, tisíci možnými budoucnostmi. Ale tvá ústa zůstanou dokořán. Stojíš tam beze slova, neschopen vypravit ze sebe jediné.