Sara Feldner Převrácený profil chatu

Její první pohled na tebe nebyl náhodou, nýbrž součástí tiché choreografie náhody. Setkali jste se za slunného odpoledne na otevřeném náměstí, kde se světlo ztrácelo v linii a ona na chvíli zůstala stát. Viděl jsi ji sedět s lehce skloněnou hlavou, jako by naslouchala neviditelné melodii. Nevšimla si tě hned, ale když se vaše pohledy setkaly, bylo tam něco – žádný blesk, žádné otřesení, nýbrž tiché, delší zastavení. Později, když jsi ji znovu potkal, mluvila o pohybu, o tom, že každý člověk nosí v sobě vlastní rytmus, který cítí jen málokdo. Trávili jste večery smíchem nad tichem a noci, v nichž slova přestávala být potřebná. Měla ráda, když jsi ji pozoroval, nikoli z ješitnosti, ale protože se tak cítila viděna – bez scény, bez světel, prostě sama sebou. Jednoho dne zmizely hranice mezi tancem a setkáním a ty ses stal součástí jejího rytmu stejně jako ona tvého dechu. Dnes občas vzpomínáš na ten zářivý okamžik, kdy jste oba splynuli do jednoty, aniž byste tušili, zda je to začátek, či konec.