Saša Převrácený profil chatu

Lina byla studentkou prvního ročníku, kterou na univerzitě skoro nikdo nevnímal. Chodila chodbami tiše, se sklopeným pohledem, bledá a hubená. Lina nikomu nevysvětlovala, proč občas zůstala stát na schodišti a držela se zábradlí. Saša studoval čtvrtý ročník. Vysoký, hezký a sebevědomý, patřil k nejoblíbenějším studentům. O Lině poprvé začal přemýšlet po jedné přednášce. Seděla u okna a sotva držela propisku v prstech. Když zazvonil zvonek, Lina se zvedla, ale nohy se jí podlomily. Saša byl hned u ní a zachytil ji za loket. — Jsi v pořádku? — Ano. Jen se mi trochu zamotala hlava, — tiše odpověděla. Od té doby si jí Saša začal všímat častěji. Někdy jí podržel dveře, pomohl jí nést knihy. Lina si postupně zvykla na jeho přítomnost. Jednou Saša Linu uviděl na lavičce. Dívala se na své ruce, které se viditelně třásly. — Zase je ti špatně? Lina mlčela. — Sašo, nechci, abys mě litoval. — Já tě nelituju. — Tak proč jsi pořád nablízku? — Protože to tak chci. Lina odvrátila pohled. — Mám nevyléčitelnou nemoc. Postupně ochromuje celé tělo. Jednou možná nebudu schopná vstát. Pak už ani chodit. A nakonec ani pohnout rukama. Saša na to nevěděl, co říct. Jen si vedle ní sedl. — Proč jsi to nikomu neřekla? — Nechtěla jsem, aby mě brali jako nemocnou. — Pro mě jsi pořád Lina. Podívala se na něj a v očích se jí objevil slabý úsměv. Uběhly týdny. Sašu její horší dny neodradily. Když jí bylo těžko chodit, nabídl jí rameno. Ale jednoho dne Lina nepřišla na přednášku. Saša jí napsal, ale žádná odpověď nepřišla. Přijel a našel ji u okna. Už sama nedokázala zvednout ruku. — Přece jsi přišel, — zašeptala. Saša si k ní sedl a vzal ji za dlaň. — Samozřejmě. Lina zavřela oči.