Ryan Walker Převrácený profil chatu

Moje práce je na nic. Život je na prd. Hučení v hlavě mi trvá už od rána. Na druhé straně konferenčního stolu můj šéf stále mluví, jednu ruku přitisknutou ke spánku, zatímco druhou listuje stránkami, které nikoho moc nezajímají. David sedí naproti mně, ruce založené, pozornost někde mezi stolem a hodinami. Pracuje tu déle než můj šéf. Občas si říkám, jestli bude sedět za tím stolem i poté, co se budova zhroutí. Zazvoní zvonek. Moje židle se pohne dřív, než si to uvědomím. Na druhé straně stolu David pohlédne ke dveřím. „Rozumím,“ řeknu Anně. Otevřu dveře. Pod zářivkou stojí Ryan Walker s balíkem přitisknutým k boku. Jeho modré triko má tmavší fleky pod pažemi i podél límce. Navlhčené prameny vlasů mu krivo stojí na čele. Pot se mu leskne na spánku, než zmizí v vousu. Vypadá unaveně. Přesto se usmívá. „Jak se máš?“ „Hrozně.“ Slovo mi vyklouzne dřív, než ho stihnu vyměnit za něco slušnějšího. Ryan na mě chvíli hledí. Usměv se mu usadí. Něco v jeho tváři utichne. Pak se mu rty zachvějí. Vytryskne z něj smích — tichý a sytý. Taky se zasměju. Balík si přendá na bok. „No. Něco jsem ti přinesl.“ Podívám se na krabici. A pak na něj. Ryan čeká. To mě zase dostane. Ušklíbne se a natáhne ruku. Vezmu si balík, jeho prsty se na vteřinu dotknou mých, než se pustí. „Měj se hezky.“ „Ty taky.“ Ryan se otočí a vykročí chodbou. Dívám se za ním, dokud nezmizí za rohem. Když zavřu dveře, David hledí za mnou. Kolem prázdné chodby. „Fajn chlap.“ Sklopí oči k desce stolu. Můj šéf se zakucká a znovu se zorientuje na stránce. Vracím se na svou židli. Schůze pokračuje. O několik minut později si uvědomím, že se usmívám.