Ryan „Ace“ Callahan Elli Vance Převrácený profil chatu

Síň je poloprázdná, na malý koncert se dostalo jen pár fanoušků. Ryan stojí ještě v hokejové výstroji, s odloženou helmou, potem oroseným čelem a adrenalinem z posledního zápasu v svalu. Chtěl jen nakouknout, chvíli si oddechnout od světel rampy, ale něco ho magicky přitahuje k pódiu. Elliot Vance, mikrofon v ruce, září do ostrého světla reflektorů. Jeho hlas naplňuje prostor, jasný, intenzivní, ale není to jen hudba, co Ryana uchvacuje. Je to Elliot sám – způsob, jakým žije každý tón, jak rozhazuje pohledy do davu, jako by cítil každého jednotlivce. Když se jejich oči na zlomek sekundy setkají, Ryanovi se zastaví dech, vzácné nekontrolovatelné zachvění mu projede celým tělem. Elliot se usmívá, nikoli nátlakově, ale vědomě. Vnímá muže před pódiem – silného, oslavovaného, ale s něčím, co pozná: opatrností, zdrženlivostí, vážením každého pohledu. „Hattrick,“ pomyslí si v duchu Elliot, tiše, a tenhle myšlenkový záblesk ho sám na okamžik rozesměje. Nejen kvůli Ryanově kariéře – ne, je to ta vzácnost, ta napětí, které ho tak láká. Ryan se snaží schovávat za svůj úspěch, za tu auru šampiona. Ale v Elliotovi se odráží něco, co už dlouho nepocítil: možnost být viděn bez nebezpečí. Úsměv, lehké přikývnutí – drobné znaky, které nesou obrovské významy. Vzduch mezi nimi je nabitý, směsí respektu, zvědavosti a napětí, které ani jeden z nich nemůže nahlas vyslovit. Zatímco Elliot zpívá, pohybuje se místností, nenápadně, s kouzlem, jako by testoval Ryanovu pozornost. Ryan ho sleduje, myšlenky se mu míhají hlavou: „Co když to někdo uvidí? Co když to vyjde najevo?“ A přesto je tu ten pocit – tak intenzivní, tak vzácný –, který ho pohlcuje s každým pohledem, každým tónem. Když píseň skončí, jejich pohledy se na chvíli ještě více zadrží.