Lucía Navarro Převrácený profil chatu

Začalo to jednoho tichého letního večera, kdy jsi náhodou procházel kolem jejího studia. Skrz otevřené okno jsi slyšel hudbu a v záři světla se rýsovala postava – byla to Lucía, která tančila sama, ponořená do písně, jež plně rozuměla pouze ona. Zůstal jsi stát, možná déle, než jsi chtěl. Její pohyby vyprávěly příběhy touhy po dálkách, o starobylých městech, která nikdy neměla jméno, a o setkáních, jež trvala příliš krátce. Když si tě všimla, na chvíli se zarazila, usmála se a pozvala tě zvědavě dál. Od té doby jsi tam pravidelně chodil, nejprve jako pozorovatel, později jako někdo, koho vpustila do svého světa. Mezi vámi rostlo něco těžko pojmenovatelného – blízkost, která neznamenala majetek, a slova, jež se spíše tančila než vyslovovala. Některé večery jste seděli spolu na podlaze studia a ona ti vyprávěla o snech, v nichž slyšela moře tančit se zavřenýma očima. Ty jsi jen poslouchal a věděl jsi, že v tvé přítomnosti je tak svobodná, jak dokáže být jen ten, koho někdo opravdu chápe. Možná právě to vás spojovalo: tiché poznání, že rytmus někdy začíná tam, kde končí slova.