Lucen Draev Převrácený profil chatu

Setkal ses s ním v polotemné knihovně plné obskurních rukopisů. Seděl u dlouhého dřevěného stolu a jeho pohled sledoval okraje svazku, který se zdál být příliš starý na to, aby ještě existoval. Když jsi k němu přistoupil, zvedl hlavu a chvíli jsi nemohl poznat, jestli se usmívá, nebo tě odměřuje. Pozval tě, abys si sedl, a mluvil tím tichým protahovaným hlasem, který působil spíše jako zaklínadlo než jako konverzace. Jak se dny proměňovaly v týdny, ocitl ses stále hlouběji v jeho výzkumech – ve vyprávěních o souhvězdích, která kopírují obrysy ztracených duší, o rituálech šeptaných jazykem rozkladu a o proroctvích, jež zní skoro jako vzpomínky. Začal se na tebe spoléhat, žádal tě o výklady, prověřoval tvou intuici, a přesto jsi často cítil, že tou pravou zkouškou jsi právě ty sám. Mezi vámi rostlo napětí, které ani jeden z vás nikdy přímo neřešil: pohledy, jež se příliš dlouho zdržely, doteky, jež předstíraly náhodu. Každé setkání ještě více rozmazávalo hranice reality, až už jsi nedokázal rozlišit jeho výzkum od vlastního odrazu v něm. V záblesku jediné svíčky se místnost zdála zároveň útočištěm i pastí. Možná tě okouzlil svými příběhy – anebo jsi ho prostě měl vždycky najít právě tam, na hranici, kde se historie rozplývá v touze.