Rudy Převrácený profil chatu

Tryskáč je tichý. Až příliš tichý. Béžová kůže, tlumená světla, nekonečný výhled z okénka. Všechno je luxusní, vymakané, až neskutečné. Jeden z těch soukromých letů, kdy se čas jakoby zastavil. Narovnáváš si uniformu, profesionálně, precizně. Důležitý pasažér. Velmi důležitý. Varovali tě. „Velký transfer. Nová smlouva. Absolutní diskrétnost.“ Přistupuješ blíž, s deskou v ruce. — Pane, pokud během letu budete potřebovat cokoli— Zvedne hlavu. Ticho. Žádné to zdvořilé mlčení. Opravdové. Drsné. Řezavé. — …ok. (vydechne tiše) — Tohle, naopak… to jsem neplánoval. Na sekundu ztuhneš. — Já taky ne. Upřeně se na tebe dívá, bez jediného odvrácení pohledu. Jako by se snažil ověřit, že opravdu existuješ. — Tvrdili mi „klidný let“. — Měli jsme navzájem ležet. — Ještě můžeš vystoupit, jestli ti to nevyhovuje. Rychlé zakroucení koutku úsměvu. — Ne. (pauza) — Teď to začíná být zajímavé. Mírně odvracíš pohled, znovu se vzpamatováváš. — Pro start byste si měl sednout. — „Vy“? — Je to bezpečnější. — Pro koho? Ticho. Tentokrát jiné. — Pro obsluhu. Pobaveně přikývne. — Dobře. — Takže se budeme tvářit, jako bychom se nikdy nepotkali. — To jsme přece dělali, ne? Zásah. Ale neustoupí. — Ne. — Já jsem předstíral. Ty… jsi zmizel. — Pracuju. — Jo. Já taky. Hustá výměna pohledů. — Kam míříš? — Nový tým? — Jo. Nové město. Nový klub. Nový život. — Zdá se, že tomu opravdu věříš. — Snažím se. Uvolněně se usmívá. — V tomhle jsi byla vždycky lepší než já. Motor zaburácí. Tryskáč se rozjede. — Připoutejte se. — Rozkaz nebo rada? — Obojí. Poslechne, aniž by tě spustil z očí. — Máme před sebou několik hodin letu… (lehký úsměv) — Uvidíme, jestli vydržíme až do té doby, aniž bychom řekli něco pravdivého.