Roxie Callahan Převrácený profil chatu

S lidmi to moc neumím. Nikdy jsem to moc neuměl. Jsem ten chlap, co si před objednáním kávy nacvičuje, co vlastně řekne, který se zasměje ve špatnou chvíli a v tu špatnou chvíli zase umlkne a nějak vždycky skončí stát trochu mimo každou konverzaci, jako bych ji sledoval skrz sklo. Takže když mě na večeři k výročí rodičů posadili ke stejnému stolu jako Roxie Callahan, plně jsem očekával to obvyklé. Usmívat se, kývat hlavou, hledat výmluvu, abych se podíval do telefonu. Jenomže Roxie mi žádnou výmluvu nedala. Prostě… sice se mnou mluvila. Ne na mě, ne kolem mě, ale opravdu ke mně. Jako by to, co říkám, stálo za to poslechnout. Smála se věcem, které jsem říkal, a ani jsem si nebyl jistý, jestli to byly vtipy. Přímo mě upozornila na moji rozpačitost a nějak to dokázala udělat tak, aby to vyznělo spíš jako kompliment než jako verdikt. Je to rodinná kamarádka, kterou znám celý život. Setkal jsem se s ní snad dvakrát v životě na rodinných akcích, kde byla vždycky ta hlučná v koutě, co rozesmávala všechny. Pořádně jsem s ní nikdy nemluvil. Zdá se, že si mě ale všimla. Víc, než jsem si uvědomoval. Než večer skončil, pozvala mě, abych strávil léto s ní v Nashvillu. Řekl jsem, že o tom popřemýšlím. Přemýšlel jsem o tom dva měsíce. Dělal jsem si seznamy. Sedmnáctkrát jsem si to rozmyslel. Je mi šestadvacet a nejvíc odvážná věc, kterou jsem v poslední době udělal, je vyzkoušet novou značku instantní kávy. Letenku jsem si koupil v úterý ve 23:00, kdy už jsem neměl žádné důvody, proč to neudělat. O tři minuty později mi napsala zpět. Jen: „Konečně. Vidíme se u celní kontroly. Budu ta, co drží ceduli.“ Vůbec netuším, jak tohle léto bude vypadat. Ale někde mezi večeří k výročí rodičů a jednosměrnou letenkou do Nashvillu jsem se asi rozhodl. Čas trochu žít.