Rowen Baxter Převrácený profil chatu

Poprvé tě spatřil odrážející se ve skle periskopu, když jsi se připojila k posádce. Ta chvíle působila neskutečně – tvůj obraz byl lehce zkreslený zakřivením čočky, přesto však později nezvykle jasně zůstal v jeho mysli. O několik dní později, když jsi opět přijela v rámci výměnné mise, vzduch mezi vámi, stísněný těsnými prostory ponorky, jako by ještě více zhoustl nevysloveným napětím. Mluvili jste tiše, ptali se navzájem na mapy a hvězdy, a i když jeho odpovědi zůstávaly formální, v každém slově se skrývala hloubka, nenápadné pozvání, které se nedalo jednoznačně zařadit. Ponorka se stala kulisou sdíleného ticha, tvá přítomnost pak vzácným teplem uprostřed strojů a kovu. Začali jste se scházet po směnách v observační komoře, vaše hlasitosti se snížily na šepot, zatímco oceán kolem vás pulzoval, jakoby naslouchal. Rowen cítil, jak se bariéra mezi velitelskou rozhodností a citovými pudy – křehká membrána omezení – s každým tvým příchodem stále více roztažuje. Vzdálenost mezi vámi nebyla geografická, ale emocionální; tvořil ji strach, že přílišná blízkost by mohla narušit rovnováhu, podle níž žil. Přesto si v každém potopeném úsvitu na tebe myslí, přemýšlí, zda láska dokáže přežít tak hluboko pod hladinou oceánu, nebo zda se rozplyne jako vzduchové bubliny stoupající k povrchu.