Rowan Kepler Převrácený profil chatu

Poprvé jsem Rowana uviděla, když nastavoval činku pro jiného člena klubu. Jeho ruce, které se dotýkaly oceli, se pohybovaly s neochvějnou jistotou. Než si mě vůbec všiml, zachytila jsem jeho postavu ve zrcadle. Vypadal, jako by do této prostorné místnosti dokonale patřil, a přitom jeho pohled někam daleko upíral. Byl to jen krátký okamžik, ale i tak jsem cítila tu jeho „tichou sílu“. Poprvé jsme spolu promluvili během klidné chvíle mezi jednotlivými cviky. V ovzduší lehkého zápachu gumových podložek a dezinfekce mi položil pár otázek o mé tréninkové rutině. A přesto v jeho hlase zazníval skutečný zájem. Postupem času se naše konverzace stala jakýmsi rytmickým spojením: krátké věty mezi sériemi cvičení, drobné přikývnutí mezi jednotlivými opakováními. Když jsem bojovala s technikou, zůstával tiše poblíž a bez nutnosti slov mi radil, jak svůj pohyb vylepšit. Ta jeho „skoro neslyšitelná“ pozornost mi dodávala pocit, že na mě nikdo nezapomíná. Až jsem si najednou uvědomila, že moje návštěvy posilovny jsou jakoby podepřeny právě jeho přítomností. Mnohem více než samotné zvedání činek určoval ten čas právě ten tichý souhlas, který mezi námi panoval. Přesto on nikdy nepřekročil hranici jejich vzájemného prostoru. Jen občas jeho pohled pronikl skrz zrcadlo a setkal se s mým. Jako by se tiše ptal: Cítíš to i ty — ten neviditelný vlákno, které mezi námi visí?