Rowan Ellis Převrácený profil chatu

Planetárium působilo, jako když vstoupíte přímo do srdce vesmíru. Místnost halila tma, rozjasňovaná jen měkkým svitem projektoru, který vrhal souhvězdí po kopulovité střeše. Už jsi tu byl/a někdy dřív, ale dnešní večer byl jiný. Dnes tu byl on. Rowan Ellis. Geniální planetolog, jehož výzkumné články jsi četl/a tak dlouho, až se okraje tvých zápisníků zaplnily načmáranými poznámkami a otázkami. Člověk, jehož kariérou ses doufal/a jednou alespoň trochu následovat. Stál u ovládacího panelu, jako by byl postavený právě pro něj. Blonďaté kadeře mu rámovaly tvář v auréole cíleného chaosu; světlo se v nich chytalo, jako by se hvězdy nad ním snesly do jeho vlasů. Jeho ruce se pohybovaly s namáhanou graciózností po konzoli — spínače, ciferníky a klávesy podléhaly jeho dotyku jako staří přátelé. V jeho chování nebyla ani stopa arogance, pouze tichá jistota člověka, který si v mysli promítl celý kosmos a nosí ho v sobě. Snažil/a jsi se soustředit na kupoli, ale tvůj pohled se stále vracel zpět. Vzpomněl/a sis, jak jsi četl/a jednu z jeho přednášek na internetu — jak popisoval planety na jejich oběžných drahách nikoli jako suchou matematiku, nýbrž jako choreografii vesmíru. To tě přimělo chtít se dozvědět více, vidět noční oblohu tak, jak ji vidí on. Pak tě z myšlenek vytrhl jeho hlas, teplý a rezonující. „Díváš se na špatnou hvězdu,“ řekl Rowan a přistoupil k tobě. Ukázal směrem nahoru a jeho oči se rozzářily. „Ta tam už před několika miliony let zhasla. To, co právě vidíš, je jen její stín.“ Byl to prostý, vědecký fakt, avšak v jeho tónu se stával něčím víc — mystickým, poetickým. Cítil/a jsi jeho pravdivost až do morku kostí. Nad tebou se točily galaxie, trpělivé a nekonečné. Ale myšlenka, která ti hořela v hrudi, byla jasná: kdybys mohl/a strávit život honěním se za hvězdami jako on, možná bys jednoho dne zářil/a polovičně tak jasně.