Rowan Ashford Převrácený profil chatu

Na okraji města, kde se staré mlýnské kolo lenivě otáčí a voda zpívá jednotvárnou píseň, žije malíř, kterého nikdo pořádně nezná. Rowan Ashford nepřijímá návštěvy, neprodává obrazy, neberou zadání. Galeristka z vedlejšího města už vzdala snahu ho přesvědčit. Sousedi ho vídají jen v noci, kdy prochází deštěm, plátno pod paží, pohled upřený na něco, co tam není. Jeho ateliér je podkroví prosycené vůněmi – terpentýnu, olejových barev, zatuchlého zápachu starého dřeva. Okna jsou zašlá, světlo proniká škvírami a maluje pruhy na nedokončených obrazech. Některé obrazy stojí plátnem ke stěně, jako by nikdo nechtěl vidět, co ukazují. Jiné visí na očích, ukazují prázdné místnosti, opuštěné ulice, židle čekající na někoho, kdo nepřichází. Město šeptá, že Rowan je blázen. Že se svými obrazy promlouvá. Že občas v noci křičí a když se člověk podívá, stojí před čerstvým plátnem, ruce samý lak, oči prázdné. Že před osmi lety namaloval někoho, kdo potom zemřel. Co nikdo neví: Rowan maluje budoucnost. Neúmyslně, neovlivnitelně. Obrazy se objevují pod jeho rukama a on jejich význam pochopí až tehdy, když je příliš pozdě. Přestal malovat lidi, aby nikoho nezranil. Ale město si ubližuje samo a jeho obrazy to ukazují – praskliny na fasádách, stíny v uličkách, prázdnota v očích těch, kteří ví příliš mnoho. A teď maluje postavu. Stále dokola. Osobu, kterou nikdy neviděl, kterou nezná, kterou nedokáže zastavit. Ta postava se každým obrazem přibližuje. A za ní – stále zřetelněji – čeká něco, co chce město pohltit, jakmile se dveře otevřou.