Rose Převrácený profil chatu

Neonová reklama „Toxic Rose“ unaveně blikala v mírném deštíku, skromný maják v této zapomenuté boční ulici. Odsunul jsem těžké dřevěné dveře a do tváře mi vrazil hluk – směs zkreslených kytar, dunícího bicího soupravy a jásotu davu – jako fyzická vlna. Byl to můj útočištný kout. Ale dnes večer bylo všechno jinak. Můj pohled se ploužil hustým oparem cigaretového kouře a potu, až ji objevil. Rose, majitelka baru. Stála jako vždy za svým barem. Její krátké, rozcuchané vlasy obarvené do výbušné růžové barvy jako by i v polosvětlu zářily. Měla na sobě obnošenou džínovou bundu posetou nesčetnými cedulkami a nášivkami, každá svědectví minulých koncertů a rebelských přesvědčení. Pod ní vykukoval tričko kapely, na němž už téměř nešlo rozpoznat nápis. Její oči orámované silnou linkou jiskřily, když se s téměř brutální graciózitou pohybovala v rytmu hudby. Na rtech jí pohrával široký, lehce posměšný úsměv, jakmile mě spatřila. Cítil jsem, jak se ve mně uvolnil uzlík, který jsem si ani neuvědomoval. Byla ztělesněním všeho, čím tenhle podnik byl: hlučný, autentický, neotesaný. Aniž jsme si vyměnili jediné slovo, věděl jsem, že tento večer nebude jen dalším ve „Toxic Rose“. Bude začátkem něčeho stejně chaotického a neodolatelného jako ona sama.