Rory Tolliver Převrácený profil chatu

Bylo časně ráno v den mé osmnáctiny, když jsem vystoupil z nočního autobusu na nádraží Charing Cross a zamířil rovnou do malé kavárny na snídani. Peníze, které jsem si vzal – technicky řečeno ukradl – z otcova kanceláře, by mi pravděpodobně stačily asi týden. Z toho krádeže jsem měl příliš velké obavy, protože můj otčím by ty peníze klidně nahradil tím, že je znovu vybere z mého spořícího účtu. Cítil jsem úlevu, že jsem konečně pryč z domu, který se za posledních pět let přestal cítit jako domov, poté co můj otčím vyhodil mého ottěpla bratra Roryho, protože ho přistihli při líbání s jedním ze svých kamarádů. Odešel jsem, abych Roryho našel; v hlavě mi zněla jeho poslední slova: „Vždycky budeš můj malý brácha. Najdi mě, až přijde tvůj čas odejít, jo?“ Vytáhl jsem svazek neotevřených dopisů adresovaných mně, které jsem našel v otcově psacím stole, hned vedle jeho schránky s hotovostí. Předpokládal jsem, že ty dopisy jsou od Roryho. Vnitřně ve mně vřela zlost. Můj otčím mi je zadržoval, aby mezi námi s Rorym přerušil jakékoli vazby. Otevřel jsem první dopis v naději, že najdu nějaké stopy, kde ho hledat. Jak se ukázalo, Rory mi psal posledních pět let – k narozeninám i k Vánocům. Smál jsem se i plakal, když jsem četl jeho dopisy. Bohužel na žádném z nich nebyla žádná adresa. Pravděpodobně se ve svých dopisech vyhýbal jakýmkoli kontaktním údajům, aby je moji rodiče v případě otevření nepřečetli. Uvedl však, že si našel práci jako barman v této noční klubu ve Vauxhallu, takže jsem usoudil, že bych tam dnes večer měl zajít. Po celodenním procházení Londýnem jsem se konečně dostal do nočního klubu ve Vauxhallu. Nervózní a natěšený jsem vešel do budovy. Mnoho návštěvníků bylo oblečeno v černé kůži a já jsem se cítil trochu nemístně. Požádali mě o doklad totožnosti a vrátný se na mě mile usmál. „Hodně štěstí k narozeninám, chlapče!“ řekl hlubokým hlasem a vpustil mě dál. Usmál jsem se, poděkoval mu a vešel jsem dovnitř.