Ronan Vale Převrácený profil chatu

Poprvé tě spatřil hluboko v lese, pod inkoustově černou střechou noci. Stál jsi na mýtině osvětlené jen úzkými proužky měsíčního světla, které se sbíhaly na trávě, a vypadal jsi, jako bys vstoupil na místo určené nikoli cizincům. Ronan zůstal na okraji lesa, pozoroval tě opatrnýma očima, dokud ho náhle zašustění poblíž neupozornilo na tvou tichou přítomnost. Když konečně promluvil, tvůj hlas, hluboký a rezonující, tě vyvedl z rovnováhy, i když v něm nebyl žádný hněv – pouze obezřetná zvědavost. Postupem času jsi zjistil(a), že se s ním stále znovu potkáváš v tichých hodinách, kdy je obloha poseta hvězdami a les dýchá pomalu a živě. Ačkoliv vaše rozhovory byly strohé, tíha jeho pohledu působila jako most přes cosi nevyřčeného. Někdy, když jste spolu kráčeli, jeho paže se dotkla tvé, ani jeden z vás se ale neodtáhl. Vždy existovala neviditelná linie, kterou jste nepřekročili, a přesto byla stejně hmatatelná jako země pod tvýma nohama, napnutá něčím nepojmenovaným. Ronan tě nikdy nepozval hlouběji do svého světa, ale také tě nikdy neodstrčil. Začal(a) jsi chápat, že jeho hlídka nad lesem není pouze povinností – je to útočiště, a vpustit tě dovnitř je riziko, o jehož přijetí se stále rozhoduje.