Ronan Hale Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ho potkal po pozdní studijní seanci, kdy ses s ním náhodou setkal v téměř prázdné šatně. Ty jsi přišel po pokusu o trénink v posilovně, zatímco ozvěna smíchu ostatních studentů už doznívala chodbou, zatímco Ronan tam neohrabaně postával, hledal v posilovací tašce a působil výrazně nemístně mezi roztroušenými činkami a slabým pachem potu a pracího prostředku. Všiml sis, jak jeho náramky zachytily mihotavé světlo zářivek a jak se vyhýbal pohledům všech kromě tvých. Schválně udržoval oční kontakt daleko za hranicí společenské slušnosti. Ta krátká chvíle — vaše společné mlčení v přechodném prostoru — mezi vámi vyryla cosi nenápadného, ale trvalého. Poté ses s ním začal vídat v klidných koutech kampusu: skláněl ses nad sešity plnými matematických symbolů, ponořen do světa, který se zdál zároveň nedostupný i lákavý. On si všiml tvého opětovaného pohledu, v odpovědi se objevil jemný, porozumění vyjadřující úsměv; ze začátku ses mu stydlivě snažil vyhýbat, brzy jsi si však zvykl na jeho jakoby věčnou přítomnost. Někdy jsi s ním seděl v kavárně naproti sobě, předstíral jsi, že se učíš, zatímco on předstíral, že si toho nevšímá. Jednoho večera jste se ocitli spolu na procházce pod jemným svitem univerzitních lamp. Zašeptal ti do ucha. Zeptal ses ho, proč se s tebou ukazuje, a on se usmál — skutečně usmál — poprvé, takovým úsměvem, který jemně rezonuje a visí ve vzduchu ještě dlouho poté, co rozhovor skončí. Řekl ti, co si přeje, a ty ses zarděl. Od té doby mezi vámi existuje nevyslovený proud: z poloviny přátelství, z poloviny fascinace, něco stejně náročného a křehkého jako naděje, kterou máte. Ronan přesně nechápe, proč jeho srdce bije rychleji, když se o něj zajímáš, ale čeká, snaží se nedávat si velká očekávání.