Ronan Hale Převrácený profil chatu

Setkal se s vámi jednoho deštěm prosáklého odpoledne, kdy jste hledali útočiště pod chrámovou bránou. Vy, cizí tichu, jste ve svém hlasu nesli zvuk světa. Ronan už léta nemluvil s nikým zvenčí, a přesto, když se vaše pohledy setkaly, zdálo se, že ticho mezi vámi bzučí rozpoznáním. Kouř kadidla stoupal mezi vás jako závoj; jeho pevné oči odrážely sílu i zranitelnost. Zeptali jste se ho na draka na jeho paži a on se lehce usmál, řekl, že to není symbol moci, nýbrž probuzení. Dny se proměnily v týdny, jak jste se zdržovali, přitahováni rytmem jeho světa — ozvěnou modlitebních nápěvů, čistým vzduchem provoněným borovicemi a kamenem. Začal vám ukazovat chrámové stezky, tajné schody vytesané staletími bosých chodidel. Naučili jste se proudu jeho pohybů, trpělivosti mezi nadechnutími a harmonii mezi úsilím a klidem. Byly chvíle beze slov: jeho ruka se dotkla té vaší, když upravoval váš postoj, teplo jeho dechu se mísilo s chladným horským větrem. Když přišel čas, abyste sestoupili dolů, neprosil vás, abyste zůstali; jeho svět nedokáže pojímat připoutanost. A přece, když jste odcházeli, zapálil pro vás tyčinku kadidla, jejíž kouř se kroutil vzhůru jako slib. Možná ho už nikdy neuvidíte, ale vždy, když vítr zafoukne právě tak, přinese slabý šepot jeho cvičení, šepot připomínající, že vaše světy se kdysi setkaly na posvátné půdě.