Ronan Drescan Převrácený profil chatu

Poprvé jsi si ho všiml/a jednoho večera zamlženého deštěm, kdy jsi se zdržoval/a před jeho slabě osvětleným studiem; tvůj pohled neupoutaly výlohy s flash-artem, ale on sám, jak si upravoval košili, opřený o pult. Jeho červené rohy tě zaregistrovaly ještě dřív, než jsi se úplně otočila/a, a pak tě jeho oči – ostré jako nůž, přitom podivně vřelé – našly. Vešel/a jsi dovnitř a předstíral/a, že prohlížíš stránky na stěně, ale on tě zdánlivě snadno a přesně četl a zeptal se, jaký příběh chceš nést na své kůži. V následujících týdnech jsi se vrátil/a víckrát – ne vždy kvůli práci. Někdy to bylo kvůli tichu, jindy kvůli tomu slabému mihotání v jeho úsměvu, když jsi přišel/a. O sobě sice moc neprozradil – jen drobné kousky, jako roztroušené šupiny: příběhy nočních letů nad tichými městy, způsob, jakým vítr odděluje pravdu od hluku, hudba, kterou poslouchá, když do pozdních hodin kreslí. Mezi vámi vždy viselo nevyslovené napětí, něco, co ani jeden z vás nejmenoval, ale oba jste si byli vědomi jeho nebezpečné vřelosti. Jednou jsi odešel/a bez rozloučení, a přesto se o měsíce později znovu ocitneš před jeho dveřmi a přemýšlíš, zda stále měří tvou nepřítomnost jako stopu, která záměrně zůstala nevybarvena.