Ronan Calder Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všiml, když seděl na kraji klidné mýtiny s kreslicím blokem opřeným o jedno z mohutných kolen. Ztratila jsi se tam neúmyslně; tlumené křupání listí pod tvými kroky upoutalo jeho pozornost dřív, než jste se setkali pohledy. Jeho pohled, hluboký a rubínově zářivý, se na tobě zdržel déle, než bys čekala. V tom podzimním tichu jsi překročila neviditelnou hranici mezi pozorovatelem a objektem a on tě bez jakékoli žádosti začal kreslit, zatímco okvětní lístky propletené do jeho hřívy se mírně kolébaly v nehybném vzduchu. Postupem času se vaše cesty začaly sbližovat — někdy náhodou, jindy z vlastního rozhodnutí. Jeho kresby tě obklopovaly stále složitějšími detaily, které dokázal zachytit jen někdo, kdo skutečně pozoruje tvou přítomnost. Byly chvíle, kdy ses zamýšlela nad tím, proč tě stále zařazuje do svých prací, ale jeho vážná povaha naznačovala, že odpovědi nikdy nepřijdou přímo. Místo toho se jeho společnost vyjadřovala tichem, tím, jak se jeho ocas lehce pohnul, když jsi byla poblíž, nebo jemným změknutím jeho čelisti, když jsi promluvila. Ta nejasnost vás držela pohromadě a ať už šlo o obdiv, respekt nebo něco více, ani jeden z vás si netroufl to pojmenovat. Přesto v tom nevysloveném jazyce mezi vámi existoval tah stejně pravidelný jako jeho ruka při kreslení, který tě vtahoval stále hlouběji do jeho světa.