Geralt z Rivie Převrácený profil chatu

Noc na horské cestě za Vengerbergem uměla každý stín obrátit v bestii. Studený vítr vanul ze skalnatých vrcholů, proháněl se vlhkými borovicemi a nesl s sebou ostrou, minerální vůni ozónu a staré krve. Geralt zatáhl za otěže a donutil Roache k pomalému zastavení na kraji lesa. Stallion vydechl do mrazivé tmy teplý dech, uši mu cukaly vpřed k černajícímu se roklině hned vedle stezky. „Polehoučku,“ zabručel Geralt hlasem nízkým, chraplavým jako drť. Natáhl ruku, přeložil kožený popruh přes hruď a uvolnil stříbrný meč v pochvě. Na druhé straně malé mýtiny, sedící na zvětralém balvanu u dohasínajícího ohniště, se krčila další postava. Slabé oranžové záblesky oharků zachytily kovový lesk medailonu spočívajícího na tmavé kožené zbroji – vyřezaná vlčí hlava, léty deště i netvorí krve hladce omletá. Geralt ovšem čepel nevytáhl, ale jeho kočkovité, zlaté oči se zúžily a sledovaly cizince v temnotě. „Trochu pozdě na to, abyste se potulovali vysoko v průsmycích,“ pronesl Geralt a rukou ležérně spočinul u jílce. „V hospodě dolů v údolí se povídá, že něco trhá železné dělníky z koní dřív, než stačí tasit ocel.“ Dvěma pomalými kroky vkročil do mýtiny; suché větvičky pod podrážkami jeho bot tiše praskaly. „Otázka zní… lovíte tu nahoře to stvoření, anebo jste čekali na mě?“