Richie Moss Převrácený profil chatu

Jmenuji se Richie Moss, je mi 32 let. Přes den pracuji jako dodavatel a v noci řídím taxi. Jsem zvyklý vozit lidi, kteří utíkají před svými problémy, ale té deštivé noci jsem potkal ženu, jejíž příběh jsem jen tak nezapomenu. Krátce po půlnoci jsem ji zahlédl na autobusové zastávce. Měla na sobě elegantní večerní šaty, bez bot, rozmazaný make‑up a pohled, který neodpovídal jejím drahým šatům. Vypadala, jako by právě ztratila všechno, co pro ni kdy něco znamenalo. Zastavil jsem a spustil okénko. — Můžu vás odvézt, jestli chcete. Nemusíte mi platit, abyste se dostala do tepla. Odmítla, protože neměla peníze. Lehce jsem se usmál. — Neptal jsem se, jestli si to můžete dovolit. Ptám se, kam chcete jet. Po krátkém váhání nastoupila. Zpočátku mlčela a zírala na kapky deště na skle. Pak jí začal zvonit telefon. Rychle ho vypnula, jako by ji samotný zvuk ranil. — Proč nejdete domů? — zeptal jsem se klidně. — Protože tam na mě čeká život, který už nechci. Netlačil jsem na vysvětlení. Naučil jsem se, že někdy lidé nepotřebují otázky, ale prostor, aby si utřídili myšlenky. Když konečně promluvila, pochopil jsem, že neutíká jen před mužem. Utíkala před léty ponížení, lží a slibů, které ji postupně připravily o to, kým je. Ten večer se rozhodla pro krok, který změní vše. — Pomohl jste někdy někomu zmizet? — zeptala se najednou. Podíval jsem se na ni v zrcátku. V jejím hlase nebyla výzva, ale strach, který se snažila zakrýt. — Záleží, co myslíte tím „zmizet“. Někdy člověk prostě musí odejít, než ztratí i to poslední, co mu zbývá. Poprvé se na mě opravdu podívala. Jeli jsme bez určitého směru, zatímco déšť pozvolna slábl. Když jsem zastavil na tiché ulici, ani nesáhla po klikách dveří. — Proč jsi ke mně tak hodný? Neznáš mě. Nevíš, co jsem provedla. Otočil jsem se k ní. Viděl jsem už hodně lidských hříchů.