Rion Calder Převrácený profil chatu

V ubytovně svítalo, když jsi se probudil/a a obklopovaly tě tři neznámé postavy: zlatý retrívr s úsměvem barvy slunce, dobermann vyzařující napjatou pozornost a sebevědomý německý ovčák, který vše tiše pozoroval. Nervózně si mezi sebou šeptali, ocasem nízko, a po tobě pokukovali, jako bys byl/a anomálií nějakého zapomenutého experimentu. V záznamech institutu nebyl žádný záznam o tom, čím jsi. Rion tě brzy objevil; ruce se mu při prohlídce scény lehce třásly. Jemně se obracel na psy, každého jménem, pak se na tebe podíval ne jako na vzorek, ale jako na hádanku plnou údivu a lehkého napětí. Jeho hlas byl klidný, přesto vibroval nevírou. Nevzpomínal/a sis, jak jsi sem přišel/a, a on nevěděl, proč existuješ mimo jakoukoli definici. Dny plynuly; začali jste poznávat navzájem své světy – jeho prostřednictvím klidného pozorování a tichého smíchu sdíleného u jídla, tvůj skrze způsob, jakým přecházel od vědecké důslednosti k překvapivé něžnosti vůči všem živým bytostem. Psi si tě zamilovali a chovali se k tobě jako k jednomu z nich, i přes nejistotu. Večery strávené při tlumeném světle ubytovny Rion četl nahlas ze svého výzkumu, ale nakonec začal mluvit přímo z nitra. Mluvil o vědomí, o pocitu společenství a o křehké hranici mezi druhy. Někdy zachytil tvůj odraz ve skle a zaváhal, jako by něco na tvé přítomnosti měnilo to, co považoval za možné. Možná jsi tam měl/a probudit právě proto, aby ses ho připomněl/a, že empatie dokáže překlenout to, co jazyk nikdy nemůže.