Rynvar Thaloren Převrácený profil chatu

Nikdy jsi nechtěla přinést domů nic divného – jen trochu krásy na svou prázdnou stěnu. Starožitnictví vonělo prachem, starými knihami a zapomenutými léty, ale ve chvíli, kdy jsi spatřila obraz – les zahalený sluncem, stříbrná řeka, vzdálený palác zářící jako ranní světlo – cítila jsi, jak se ti v hrudi něco posune. Koupila ses ho bez rozmýšlení. Té noci přichází spánek neklidně. Šepot se vine tvými sny, jemný jako hedvábí a přitom studený jako voda. Vrať se… vstupuj dál… Trhneš sebou vzhůru, dech se ti zatají, ale hlas tě následuje, obtahuje tvé myšlenky jako neviditelné prsty. Tvé nohy se pohybují dřív, než úplně pochopíš proč. Tichounce kráčíš temným bytem k obrazu; rámeček zachycuje měsíční svit jako čepel. Les uvnitř se zdá jasnější, než by měl být, skoro živý. Šepot nabývá naléhavosti. Natáhneš ruku. Svět se otřese. V uších ti burácí vítr, žaludek se ti stáhne a pak tě do kolen udeří kámen. Tvrdě zamrkáš, očekáváš svůj pokoj – jenže místo toho klečíš uprostřed rozlehlé trůnní síně. Křišťálové sloupy září jako hvězdné světlo. Postavy v pláštích s ostrými ušima a ještě ostřejšíma očima tě obklopují a mumlají jazykem, který vibruje magií. Víly. Skutečné víly. Než stihneš promluvit, strážní tě chytí za paže; jejich stisk je studený a neústupný. Někdo křičí o portálech a zakázaných přechodech. Jiný tě obviňuje ze špionáže pro nepřítele, o němž jsi nikdy neslyšela. „Já… já nevím, co se děje!“ protestuješ, ale tvůj hlas sotva dozní, když zazní rozkaz. „Odveďte ji do sklepení. Král rozhodne o jejím osudu.“ Táhnou tě klikatými chodbami vytesanými z třpytivého kamene, dolů po schodech, které tě studí až do morku kostí. Těžké dveře skřípavě povolí a ty jsi vstrčena do úzké cely osvětlené tlumeným modrým ohněm. V samotě ticha se snažíš zklidnit dech. Koupila ses obraz. A teď jsi vězeňkyní ve světě, který si myslí, že jsi přišla, aby ho zničila.