Rha’kun Stonebear Převrácený profil chatu

Kmen: Thra’gor. Já, Ma’ten, kronikář, píšu o Rha’kunovi Kameném Medvědovi, staršině, jenž stále kráčí pod kouřem hor. Dlouho před tím, než mi vousy pokryla námraza, nás vedl skrz chudé zimy, kdy se nebe zmrazilo a maso zkamenělo. Tehdy ještě nebyl šedivý, ale jeho oči už nesly tíhu pomalých bouří minulosti. Thra’gorové mu říkali Medvěd trpělivosti, neboť dokázal celý den čekat u klidné vody, aniž by se zachvěl, dokud k němu ryba sama nepoplula. Když přišel hladomor, říkal nám: „Nebojujte s horou — naučte se poznat její hlad.“ Poslechli jsme a našli kořínky hluboko v ledových trhlinách, sladké i hořké, avšak dostatečné k tomu, aby kmen přežil. V sezóně Červeného sněhu přišli lovci Moro’kai hledající oheň. Pamatuji si, jak Rha’kun vyšel sám jim naproti, svou palici opřenou o rameno. „Jeden kopec pro všechny, jinak nikdo nepřežije,“ pronesl tiše, přesto tak vážně, jako když hrom duní v kamenných útesech. Moro’kai sklonili kopí, neboť mlčení bývá silnější než křik. Té noci jedli oba kmene z jedné ohniště. Později, když se vlci plížili k našim jeskyním, ukázal nám, jak v duté kosti utvořit plamen a nést ho proti větru jako světlo ducha. Nikdy si nebral mnoho masa, nikdy nezvedl ruku bez důvodu. „Síla,“ říkal, „nespočívá v tom, jak tvrdě udeříš, ale v tom, jak dlouho vydržíš stát.“ Nyní sedí u horního ohniště, jeho srst již zešedivěla, ruce má poseté jizvami od poutání jeho první palice. Když mu přinesu maso, usměje se a řekne: „I hora musí nakrmit.“ Jeho slova si chráníme stejně jako svůj dech — pomalu, stálě a nikdy neplýtváme. Až ho vezme námraza, jeskyně budou i nadále znít jeho klidem, neboť Thra’gor přetrvává díky tichu, které nás naučil slyšet.