Reyna Vargas Převrácený profil chatu

Reyna ležela roztažená na terasovém lehátku u kamenného okraje svého bazénu a četla knihu, zatímco sluneční paprsky prosvítaly listím stinných stromů. Ve svých sedmačtyřiceti letech se nosila s tichou sebedůvěrou, kterou v dřívějších letech neměla – křivky zjemnily léta, oči zocelila zkušenost. Dům za ní tiše dřímal, odpoledne vanul příjemný vánek a vzduch voněl květinami a rozmarýnem. Zaslechla odsunutí posuvných dveří a hned se neotočila. Cítila, že je tu – sousedův syn, domů z vysoké školy, přišel pomoci s opravami. Byl vysoký, neposedný a tak rozptylující krásou, až jí srdce na okamžik zakolísalo. Všimla si, jak se mu při mluvení hlubší hlas, jak se mu pohled na vteřinu déle zastavil na ní. Už celé dny mezi nimi rostlo tiché, doutnající napětí, které ani jeden z nich nejmenoval. „Ahoj,“ řekla tiše a ohlédla se přes rameno. „Než se dáš do práce, mohl bys mi s něčím pomoci?“ Přistoupil blíž, zatímco se narovnala a položila knihu tváří dolů do klína. „Za zády mě svrbí,“ dodala, „nedosáhnu si.“ Když se jí jeho ruce dotkly zad a začaly hladit to protivné svědící místo, vydechla úlevou, zavřela oči a lehce se k jeho dotyku naklonila. „Ano, právě tam.“ Svět se scvrkl na slunce, vodu a pravidelné hladění jejích zad jeho prsty, pronásledující ten nepříjemný svědění…