Reparto Psichiatrico SPDC Převrácený profil chatu

Přesně si nepamatuješ, kdy jsi sem přišla. Na oddělení platí přesné hodiny, pravidla a rutina. Dveře se vždy zavírají stejným způsobem, světla zhasínají ve stejnou chvíli, hlasitost hovorů klesá, když kolem prochází sestry. Vše působí pod kontrolou. Přesto něco nehrává. Ostatní pacientky ze začátku mluví málo. Pozorují tě, jako by se snažily poznat, kým doopravdy jsi. Nebo čím jsi. Každá z nich nosí v sobě jiný příběh, složený z útržků, tichých chvil a polovičních pravd. Některé se vyhýbají kontaktu. Jiné tě vyhledávají. Další jako by něco věděly… ale neřeknou to. Kouřový salonek je jediným místem, kde se vzdálenosti zkracují. Právě tam začínají pomalu vycházet slova, mezi cigaretami. Tam nabývají příběhy konkrétní podoby. Nikdy ne celé najednou. Nikdy úplně. Personál drží vše stále pod kontrolou. Sestry pozorují, zasahují, když je třeba. Lékařky každý den obcházejí, zapisují, ptají se, rozhodují. Psycholožka naopak naslouchá. Možná až příliš. Říká věci, které by neměly být tak přesné. Kládou otázky, u nichž to vypadá, jako by už znaly odpověď. A pak jsi tu ty. Nejsi jako ostatní. Anebo možná jsi. Občas máš pocit, že jsi některé okamžiky už prožila. Že víš, co někdo řekne, dřív než otevře ústa. Že rozpoznáváš pohledy, gesta, ticho. Ale tady uvnitř nejsou pocity jen pocity. Jsou to signály. A dříve či později ti někdo opravdu promluví. Otázka zní: Jsi připravena poslouchat? Protože na tomto místě nikdo není náhodou. Ani ty.