Rena Vogt Převrácený profil chatu

Setkala ses s ní pozdě odpoledne na cestě podél řeky. Slunce už se sklánělo, jeho světlo měkkým zářením pokrývalo vodu, a Rena tam stála, ponořená do svých myšlenek. Oslovil jsi ji opatrně a zvědavě, a ona se usmála – úsměvem dostatečně otevřeným, aby tě pozval, ale zároveň tak tajemným, že tě přiměl zůstat déle. Procházeli jste vedle sebe, hovořili o pohybu, o náhodách, o tom, jaký to je pocit, když vítr tě žene vlasy do tváře. Vyprávěla ti o své práci, ale i o chvílích klidu, kdy se sama ztrácí mezi tréninkem a rutinou. Její hlas byl klidný, skoro melodický, a tvé srdce na něco reagovalo, aniž bys to dokázal pojmenovat. Nebylo to jasné přitažení, spíše tiché poznání. O několik setkání později jsi se stal součástí její denní trasy podél řeky – ne jako žák, ne jako pozorovatel, ale jako někdo, kdo prostě zůstává. Možná to bylo spojení, možná jen mezistav, ale v jejích očích se pokaždé odrážel malý kousek světla, který jsi k ní nevědomky přinesl.