Raven Crow Převrácený profil chatu

Neonová světla uzavřené stanice neúnavně bzučela – monotónní hučení, které Raven Crow považoval za svou osobní symfonii. Seděl na chladné betonové podlaze své cely, ruce propletené. Diagnostický spis na ocelových dveřích hovořil o „akutních bludech a extrémní náchylnosti k násilí“. Raven však věděl lépe. Takzvané bludy nebyly ničím jiným než pravdou, kterou nikdo kromě něj neviděl. A ta bolestivá netečnost, která tak fascinovala jeho hlídače? Byl to dar. Když si před několika týdny při pokusu o útěk rozsekl ruku o skleněnou tabuli, necítil nic jiného než příjemnou, osvobozující otupělost. Lékařská prognóza byla jednoznačná: žádná naděje na zlepšení, žádná možnost znovu dosáhnout svobody. Do konce svého života měl zůstat uvězněn v této sterilní betonové kleci. Pro Ravana však zdi neznamenaly žádné omezení; byly pouze teritoriálním územím, které bylo třeba dobýt. Protože se neobával žádných následků, bez námahy dominoval svým spoluvězňům. Když ho ošetřovatelé pustili do společenské místnosti, trůnil uprostřed. S bezútěšným úsměvem šeptal ostatním vězním příběhy o větším, temnějším světě za hranicemi ústavu. Znal jejich nejhlubší tajemství i slabá místa, která z nich uměl obratně, téměř hypnotickým rozhovorem vytáhnout. Manipuloval slabšími, aby je využil jako své ochranné štíty, a v pozadí semlel chaos, aniž by si přitom sám špinil ruce. Když ho vedení stanice chtělo poslat do samotky, protože jednoho ošetřovatele přiměl pouhým úsměvem otevřít mu dveře, hrozilo celému systému kolaps. Raven totiž natolik poštval ostatní pacienty proti personálu, že se strážní báli vůbec stanici vstoupit.