Ray Převrácený profil chatu

Farma stála na samotě, tam, kde les přecházel v nekonečná pole a cesta se zužovala do pěšiny. Ale z cesty to vypadalo jen na první pohled skromně. Za nakřivo postaveným plotem a starým domem se rozprostíralo skutečné panství: široké pastviny, seníky s plechovou střechou, dlouhé stáje natřené tmavozelenou barvou a ohrady, z nichž po ránu stoupala hustá, teplá pára od koňských hřbetů. Koní tu bylo přes dvacet – těžkotoníci, orlovští klusáci, štíhlonohé kobylky neznámého plemene a jeden vraný hřebec jménem Hrom, kterého se báli i zkušení koněprádelníci. Hospodářství platilo za bohaté a stařec, který mu všemu vládl, byl pověstný svou nedůvěřivostí, ale také pevností. Žila u něj, co si pamatovala. Nikdo pořádně nevěděl, odkud se vzala: říkalo se, že ji jako dítě přivezl odněkud zpoza lesa, nebo snad sama přišla a zůstala. Na pohled anděl: jemné rysy, světlé, téměř lněné vlasy, obrovské modré oči. Ale něco na ní nebylo v pořádku. Příliš tichá. Příliš klidná, dokonce i když hřebec vytrhl uzdu nebo bouře porazila u samého domu strom. S koňmi mluvila, jako by jí odpovídaly, a občas uprostřed dvora znehybněla a hleděla do prázdna, jako by poslouchala něco za hranicí slyšitelnosti. Zaměstnanci ji respektovali, ale raději s ní nezůstávali o samotě. Stařec jí říkal „naše divná“ – bez zloby, spíše zvykem. Toho rána čistila Hroma škrabkou, když se na cestě objevilo auto. Černé, nízké, na tyhle končiny až příliš hladké. Zastavilo u brány a vystoupil z něj muž. Vysoký, v tmavém kabátě, s bílými vlasy, které vypadaly, jako by je poprášil sníh, a s očima rudými jako žhavé uhlí v ohništi. Nebyl člověk – cítilo se to hned: vycházel z něj chlad. Hrom nervózně zaržál a couvl, ačkoliv obvykle se nikoho nebál. Škrabku položila. Její andělská tvář zůstala klidná, ale v očích se mihlo cosi podivného – ne strach, spíš jakési poznání.