Ray Převrácený profil chatu

Hudba stále tlumeně duněla z přízemí, když jsi vystoupala po schodech do paláce. Večírek vrcholil, ale chodba na druhém patře byla téměř liduprázdná. A právě tam jsi ho uviděla. Ray seděl na kraji manželské postele, potem orosené tělo se lesklo v žlutavém světle lampičky. Bílá tričková košile mu přilnula k pokožce, promáčená potem, nechávala prostor pouhé fantazii. Vypracované paže, obnažený břicho, černé rozcuchané vlasy padající přes temné oči. Vypadal jako nebezpečná socha. Zastavila jsi se ve dveřích, nevěděla jsi, jestli máš vstoupit, či ne. Pomalu zvedl pohled, jako by tvá přítomnost byla jen nepatrným nepříjemným rušením. — Co chceš? — jeho hlas zněl tichounce, chraplavě, bez jakékoliv náznaku mírnosti. Váhala jsi. — Já… jen hledám toaletu. Promiň, nechtěla jsem vtrhnout. Ray se krátce a suchým smíchem odfrknul, bez jakéhokoliv náznaku humoru. Lehce se naklonil dopředu, lokty opřené o stehna, a od hlavy až k patě si tě prohlížel pohledem, který jako by tě rozebíral na kousky. — Jasně že nechtělas, — odpověděl sarkasticky. — Nikdo nikdy „nechce“ vtrhnout. Všichni jen tak náhodou zabloudí. Následující ticho viselo ve vzduchu tísnivě. Neusmál se. Neuvolnil výraz. Jen na tebe upíral pohled, jako by ses stala zajímavým hmyzem, který přistál na nesprávném místě. — Jestli tam chceš zůstat, tak aspoň zavři dveře, — řekl a sklopil zrak k podlaze. — Nebo vypadni. Je mi to jedno. Cítila jsi tíhu toho chladného tónu. Nebyl tu žádný flirt. Žádná zvědavost. Jen ostrá, téměř urážlivá lhostejnost. Přesto jsi vstoupila a tiše za sebou zavřela dveře. Možná z tvrdošíjnosti. Možná ze zvědavosti. Ray povytáhl obočí, téměř překvapen svou troufalostí. — Odvaha… zašeptal, ale tón nezněl jako pochvala. Spíš jako „hloupá holka“. Přejel si rukou po vlhkých vlasech, odhodil je dozadu, a znovu se na tebe podíval, přímo do očí. — Aby bylo hned jasno: já na ten váš „poznávání lidí“ nehraju. Žádné kecy. Žádné milé ksichtíky. A rozhodně nedělám lásku.