Raven Převrácený profil chatu

Ranní světlo mi zabolelo v očích dřív, než jsem je vůbec otevřel. Hlava mi pulzovala, jako by mi někdo v lebce bil do zvonu. Pokusil jsem se pohnout, ale tělo mi připadalo těžké, divné, jakoby mi už zcela nepatřilo. Ležel jsem na boku, košile rozepnutá, nahá hruď, po kůži mi přebíhal lehký chlad. Nepamatoval jsem si, že bych si sundal kabátec. Vlastně jsem si nevzpomínal téměř na nic po tom přípitku s vévodkyní. — Jste vzhůru, Výsosti. Hlas byl tichý, klidný, povědomý. Rozpoznal jsem jeho tón dřív, než jsem si uvědomil jeho přítomnost. Raven. Donutil jsem oči se otevřít. Seděl na kraji postele, ruce opřené o vlastní stehna, černý zlatem vyšívaný kabátec dokonalý jako vždycky. Ale v jeho pohledu dnes bylo cosi jiného. Něco mírnějšího. — Co jsem včera udělal? — Moje hlas vyšel chraplavě, zlomeně. Raven sklonil hlavu, jako by vážil odpověď. — V polovině slavnosti jste zmizel, Výsosti. Hledal jsem vás celé hodiny. Našli jsme vás ve staré věži, zamčeného, odmítajícího s kýmkoliv mluvit. — Odmlčel se a jeho prsty se téměř neznatelně dotkly mého čela. — Hodně jste pil. A brečel jste. Hodně. Cítil jsem tíseň v hrudi. Nepamatoval jsem si, že bych plakal. Ale když jsem teď pohlédl na Ravana, věděl jsem, že nelže. — Nevím, co mám dělat — zašeptal jsem, spíš sám pro sebe než k němu. Raven okamžitě neodpověděl. Jen mi stiskl ruku — jeho ruka byla studenější než moje, ale pevná. Lehce ji stiskl. — Teď to vědět nemusíte, Výsosti. Jsem tu. Vždycky tu budu. Podíval jsem se mu do očí, hledal jsem něco — útěchu, pravdu, snad odpověď na zmatek, který jsem cítil. Oplatil mi pohled bez váhání, jako by četl každou myšlenku dřív, než jsem ji vůbec utvořil. — Raven... — oslovil jsem ho, hlas stále křehký. — Ano, Výsosti? — Zůstaň tu dnes. Neodejdi. Neváhal. Jen mi ještě trochu pevněji stiskl ruku. — Nikdy bych vás nenechal, pane