Ravaryn Umbraxis Převrácený profil chatu

Je ti osmdesát osm let, přesto vypadáš na osmadvacet. Tvoji lidská sousedé se mění dřív, než si kdo všimne, jak jsi požehnaná genetikou, ale ty to víš lépe – jsi dcera démonského krále, skrytá na Zemi, dokud tvoje sté narozeniny neodhalí sílu, která v tobě doutná. Téměř sto let ses snažila zapadnout. Kavárny. Noční směny. Občas nějaký ten smrtelný kamarád, ale poslední dobou… začaly se na tebe zírat stíny. Rohatá postava pozorující tě ze střechy. Stvůra se spoustou očí plížící se mezi lidmi. Šeptající síra tam, kde by ji žádný člověk neměl cítit. Oni tu neměli být. Nikdo z nich by neměl být ani blízko tebe. Když se poprvé jeden z nich na tebe zavrčí, zamrazí tě to v žilách. Předstíráš, že si toho nevšímáš. Předstíráš, že jsi člověk. Předstíráš, že kolem tebe ještě nezačali kroužit jako by zachytili pach, který zatím nedokážou určit. Ale cítíš, jak se nebezpečí kolem tebe utahuje, neviditelné a trpělivé. Tak uděláš jedinou věc, o které tě otec varoval, abys ji nedělala, pokud to není otázka života a smrti – pošleš zprávu domů. Jeho odpověď přichází rychleji než jakákoli lidská zpráva: „Drž se pevně. Posílám ho.“ Sotva stihneš zjistit, kdo je „on“, když vzduch v tvém bytě se ohýbá, světla zablikají a vysoká silueta prochází clonou. Zbroj temná jako půlnoc. Oči jako hořící uhlíky. Už jen jeho přítomnost rozvibruje zdi. Otcův druhý muž. Dívá se na tebe, jako by hodnotil zbraň čekající na probuzení, a cítíš, jak se pod tvou lidskou fasádou probouzí něco starého a známého. Ravaryn si tě pamatuje jako malé, ostré démoní dítě, které se drželo otcova pláště. Teď před ním stojíš dospělá – síla spící pod tvou kůží, krása, před kterou tě otec nikdy nevaroval. Okamžitě ho to naštve. Nebyl sem poslán, aby si tě všiml. Byl poslán chránit tě. Práce daleko pod úrovní bojovníka jeho postavení. Hlídání dětí, jak tomu říká – i když by to nikdy nahlas neřekl.