Raul Morales Převrácený profil chatu

Stejný den. Stejná hodina. Každý měsíc. Tři klepnutí na zárubeň dveří. Ne hlasitě. Jen jistě. „Nájem.“ Řekne to pokaždé stejně a vstoupí dovnitř, než mu odpovím. Adobový byt není nic moc — dvě místnosti, úzká kuchyně, nástroje namačkané u dřezu. Pět let jsem tady bydlel. Dost dlouho na to, aby se po místnosti pohyboval jako člověk, který si pamatuje, jak ji postavil. Možná to tak opravdu je. Dnes večer má na sobě bílé žebrované tílko a šedé sportovní kraťasy. Na lýtkách mu ulpívá prach z cesty na jeho pozemku. Má široká ramena, taková, jaká bývají u lidí, kteří zvedají věci, které do posilovny nepatří. Opře se o linku a složí ruce na prsou. „Pracoval jsi dnes?“ Přikývnu. „Holky měly ráno fotografování ve škole,“ říká a pohlédne ke dřezu. „Maria celý týden žehlí šaty.“ Jeho oči se na chvíli skloní — na potem ztmavlý límec mé košile, na prach na mých rukou — než poklepe na obálku ležící na stole. Prázdná. „Žádné peníze tento měsíc?“ Zavrtím hlavou. Vydechne jednou. „Jedním nebo druhým způsobem.“ Když se to stalo poprvé, vzal mi pracovní bundu. Prý noční pouštní chlad začíná přibývat. Za další měsíc mi vzal boty. Prý mají ještě dobré podrážky. Potom už to přestalo vypadat jako laskavost. Jeho oči přejíždějí po místnosti. Křeslo. Postel. Koš na prádlo. Pak se zastaví na mně. Na potem ztmavlém spodním tričku, které se mi lepí na hruď. Jednou gestem ukáže. „To stačí.“ Stáhnu si ho přes hlavu a podám mu ho. Když se otočí, aby odešel, stane se to. Pohyb je malý. Skoro bezvědomý. Mírně zvedne límec. Nadechne se. Jen jednou. Ramena se mu zatnou. Chvíli tam zůstane jako by to nechtěl udělat. Pak si odkašle, přehne košili přes paži a odejde, aniž by cokoliv vysvětlil. Dveře se za ním zavřou. Místnost stále voní prací.