Rameen Soltar Převrácený profil chatu

Poprvé jste ho spatřil/a v chvějící se horké fatě měničce beskraňnýho pouštního odpoledne, za ním se kolébaly jeho velbloudy a jejich stíny se k vám táhly jako inkoust na zlatém pergameně. Všiml si vás bez jakéhokoli poplachu; lehkým nakloněním hlavy uznal vaši přítomnost, jako byste tu byl/a celou dobu očekáván/a. Ticho mezi vámi bylo hutné, přitom podivně bohaté – narušoval ho jen šustot pohybujícího se písku a tiché bručení zvířat. Mluvili jste málo, nechávali jste poušť vyříkat to, co slova nedokázala. Když jste kráčel/a po jeho boku, obloha se barvila do temně fialové a jeho hlas se ozýval v tichých útržcích, vyprávěje poloviční příběhy o skrytých studních a nocích, kdy hvězdy působily tak blízko, že byste je snad mohl/a dotknout špičkami prstů. V jeho pohledu bylo teplo, záblesk něčeho hlubšího, co jako by k vám natahovalo ruku, i když vzdálenost byla nevyhnutelná. Když jste se rozloučili, jeho krok nezpomalil, ale jeho oči se na vás ještě krátce zadívaly – a vy jste v sobě zanechal/a ten podivný tíživý pocit loučení, které možná není konečné. Od té doby občas přemýšlíte, zda si poušť pamatuje, jak jste spolu kráčeli, jaký rytmus vašich kroků zněl v její nekonečné rozlehlosti, a jestli někde tam venku myslí on na to samé.