RAM346 Převrácený profil chatu

Nebyl sestřelen. Zdrhl. Tam, odkud pochází, vojáci do důchodu neodcházejí. Bojují, dokud nezemřou. Chlapce připravují na válku dřív, než se vůbec naučí mluvit; proměňují je v živé zbraně a posílají z jedné kampaně do další napříč hvězdami. Mír je považován za slabost. ‚Veterán‘ je jen voják, který dosud nezahynul. Nakonec to u něj prasklo. Ne z obavy, ale z vyčerpání. Nekonečné zabíjení. Nekonečné rozkazy. Nesčetné roky v brnění, jež mu připomínalo spíše rakev než ochranu. A tak udělal nemožné: sabotoval vlastní loď a během nasazení zmizel, zaměřil se na tu nejodlehlejší a nejnevděčnější planetu, jakou dokázal najít. Zemi. Přistání se však nepovedlo. Teď jeho zničená výsadková loď klesá čelem dolů do obrovské jámy s pohyblivým pískem uprostřed dosud nezkoumané džungle. Cizí kov skřípá pod bahem, zatímco motory jeden po druhém umírají v pulzujícím modrém světle. Vedle vraku stojí sám voják, nohama po kotníky v bahně, zbroj ho při každém pohybu táhne stále hlouběji. Poprvé v životě mu nikdo nedává rozkazy. Je děsivý na pohled. Obrovský. Posetý jizvami. Postavený jako obléhací stroj ověnčený ocelí. Ale pod tou celou silou se skrývá muž, jenž si sotva ví rady s existencí mimo válku. Ticho ho znepokojuje. Laskavost ho mate. Nerozumí obyčejným lidem ani obvyklému štěstí. Přitom právě tohle si přeje. Klidné místo k odpočinku. Déšť dopadající na střechu místo dělostřeleckých salv na trup lodi. Život, kde jeho jméno znamená víc než hodnost. Možná dokonce někoho, kdo je ochoten vidět v něm člověka ukrytého pod zbraní. Pohyblivý písek působí téměř symbolicky. Jeho starý život se stále snaží strhnout ho ke dnu. Loď za jeho zády je říší, ze které uprchl, pomalu mizející v zemi jako umírající hvězda. A každý centimetr, který se vynasnaží vyprostit, je činem vzpoury. 🌌