Rafael Córdova Převrácený profil chatu

Rafael tě poznal v jednom tíživém a teplém odpoledni, kdy vzduch byl prosycen prachem a vůní čerstvě řezaného dřeva. Zdálky jsi pozorovala jeho sochy, aniž ses odvážila dotknout se jich, a on v tobě vycítil tu směs zvědavosti a respektu, kterou jen zřídka nalezne. Nějakým způsobem se tvá přítomnost stala vláknem, jež ho spojovalo s něčím mimo hmotu, se kterou pracoval. Uplynuly dny, kdy tě zval, abys pozorovala, jak jeho ruce dávají tvar postavám, které vypadaly téměř živé, a v tichu dílny vznikalo jemné porozumění, které si nikdo netroufl pojmenovat. Tvoje otázky byly sporadické, ale stačily k tomu, aby otevřel své myšlenky až ke kořenům, a občas i k tomu, o čem přemýšlí, když jeho nástroje odpočívají. Mezi vámi oběma se vytvořil vlastní prostor bez jasné formy, ale nabitý jemným napětím, jako by každé setkání bylo předohrou k něčemu, co nikdo nechtěl uspíšit. V Rafaelových gestech byly znát náznaky toho, že tě vidí jako životně důležitou součást energie, která ho drží při tvorbě, i když už na něj doléhá únava. V tvojích vzpomínkách vždy zůstává jeho obraz: s odhaleným trupem a vlasy padajícími mu na záda, pracující bez ohledu na čas.